Starám se o sociální sítě Akademie věd ČR, konkrétně o svatou trojici Facebook, Instagram a Twitter dohromady s více než 50 000 followery. Dělám příspěvky, grafiky, videa, postovací strategii, reklamy… V poslední době taky komunikaci a popularizaci vědy na sociálních sítích školím, mými workshopy prošlo už více než 100 popularizátorů vědy a (budoucích) vědců. Jinak sem tam napíšu popularizační článek do našich časopisů, dříve jsem psával o vědě, pop-kultuře a bizárech pro časopis Studenta a pro Aktuálně.cz.
Jste absolventem FF UP v oboru Historie, vaše diplomová práce vypráví příběh komunistické propagandy. Jak byste svou volbu studovat právě historii zpětně obhájil před kritiky a kritičkami humanitního vzdělávání?
Předně, já jsem velmi pro humanitní a sociální obory. Proč? Občas můžete narazit na poměrně trefný výrok Francise Bacona někdy z éry raného novověku, že „vědění je moc“. I přestože Bacon tohle pořekadlo “vymyslel” v raném novověku, kdy lidi věřili třeba v čarodějnice, platí svým způsobem dodnes. Ve 21. století by se asi měl k Baconově výroku připlácnout dovětek, že data jsou vědění, protože ve společnosti založené na informacích, ve které žijeme, jsou data klíčová. Jejich využití pak najdete jak v chytrých ledničkách, tak při tvorbě epidemiologických statistik. Zároveň jsou data novodobou ropou, kterou těžíte na sociálních sítích, webech i v chytrých autech a náramcích. Jsou motorem třeba pro kreativní online průmysl, jehož hospodářský potenciál se i díky pandemii neustále zvětšuje (počítačové hry, VRko, edukační projekty).
Na práci s daty ale potřebujete někoho, kdo je dokáže sesbírat, interpretovat a následně i smysluplně aplikovat. Možná pro někoho překvapivě je to právě studium historie, které tento způsob práce s daty pěstuje a rozvíjí.
Studium humanitních a příbuzných oborů vás totiž učí (mě naučilo velmi) pracovat s daty v podstatě ihned po nástupu na vysokou školu (ironicky bych si nadhodil, že vše začíná STAGem), dělat výzkum založený na datech a smysluplně ho pak prezentovat v bakalářce, nebo magisterce. Bez dat se prostě při studiu historie neobedejdete a bez jejich košér zpracování a interpretace už vůbec ne (doufám).
Co byste vzkázal současným maturantům? Mají jít za svým snem nebo uvažovat především pragmaticky?
Nevím. Já můžu radit jen na základě svých zkušeností a ty jsou (bohudík, bohužel) nepřenositelné. Třeba historii bych si klidně ke studiu vybral znova, možná s nějakým mixem mediálních studií, IT, nebo sociologie. Co můžu doporučit, je být během studia v zápřahu, networkovat, (po)učit se z fuckupů, mít alespoň nějakou pokoru (zas ne moc) a neustále něco zkoušet.
Olomouc nebo Praha? Nebo obojí?
Olomouc, tedy spíše Univerzitu Palackého, zpětné vnímám jako obrovský vědecko-kreativně-vzdělávací impact hub, kde šlo (vy)tvořit úplně všechno. Když už pak na téhle univerzitě jste, dokážete z ní vydolovat strašně moc pro svůj další kariérní provoz.
Vědomosti ze studia, zkušenosti z různých projektů i ze studentských spolků uplatníte téměř kdekoliv, na UPOLu taky získáte obrovské množství kontaktů z různých vědních oborů a jako bonus pro maniaky do cestování může být široká škála zahraničních studijních pobytů. Plusem jsou i docela nízké životní náklady, jak za studia, tak i z hlediska „dospělého“ života.
Výzva přichází, když svou alma mater opustíte a chtěli byste v Olomouci zůstat. Pracovní uplatnění v hanáckém kraji je pro absolventa humanitních oborů nic moc (vlastní zkušenost, data nemám). Na druhou stranu z Prahy je to do Olomouce dvě a půl hodiny vlakem a v kontextu růstu možností práce z domova se třeba leccos změní.
