Lucie, čemu se aktuálně profesně věnujete?
Momentálně to mám trochu divoké. S koncem léta jsem ukončila práci na několika projektech, předně na editaci knihy Kateřiny Šedé UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty. Pro Kateřinu Šedou pracuji dlouhodobě, je to velice pestrá práce, která vyžaduje pokaždé něco jiného. Nyní pomáhám s její monografií a přípravami na revitalizaci tzv. brněnského Bronxu, což navazuje na knihu Brnox. Průvodce brněnským Bronxem. Létem skončily i další akce, na kterých jsem se podílela organizačně. Nejvíce času mi zabírala dramaturgie doprovodného programu pro Národní galerii v zahradách Anežského kláštera. Potřebovala jsem si ale už trochu odpočinout od organizačních věcí, abych měla čas a mentální kapacitu na psaní. Takže si teď kromě menších věcí pro Kateřinu přivydělávám za barem v literární kavárně, při tom dopisuju druhou knihu a rozpracovávám další náměty. Pustila jsem se do výzkumu několika témat, kterými se chci dlouhodobě zabývat.
Jste absolventkou Filozofické fakulty UP v oboru Česká filologie. Byla to z vaší dnešní perspektivy dobrá volba?
Asi ano, nebo respektive mě za ty roky, co jsem venku, nenapadlo „sakra, měla jsem radši studovat něco jinýho“. Přitom se nevěnuju profesně jenom věcem, ke kterým je potřeba bohemistické vzdělání, a ani bych nechtěla. Studium mi hodně dalo –
předměty, které mě skutečně zajímaly a kterými jsem se zabývala o to víc, že jsem se jim věnovala v rámci svých diplomových prací, mi daly hodně i pro moje psaní, uvažování o možnostech interpretace. A na studentská léta ráda vzpomínám, dobré zkušenosti převažují nad těmi zlými.
Co říkáte na sílící kritiku, která se v českém prostředí na humanitní obory snáší? Viz například výrok kardinála Duky: „Naší zkázou jsou humanitní obory, protože zcela ztratily racionální základ. Připomínají dnes to, co byl za minulého režimu marxismus-leninismus”, nebo návrh prezidenta Zemana humanitní obory zpoplatnit.
Nemám o té situaci přehled do takové míry, abych si troufala do toho příliš zabředávat a vyslovovat soudy, ale myslím si, že se nedají všechny humanitní obory shrnout do jedné škatule a oštítkovat jako zbytečnost nebo dokonce zkáza. Na druhou stranu v posledních letech vznikají trochu paskvilně splácané obory, o jejichž smyslu i kvalitě pochybuji. Možná to vzniká z chvályhodné snahy po větší interdisciplinárnosti, ale když občas slyším o některých oborech, říkám si, jaké tohle bude mít reálné uplatnění ve společnosti, jak se tohle může vyučovat jako samostatná disciplína. To je pořád ale jenom určitý zlomek v porovnání s humanitními obory, které jsou podstatné. Pak už je to podle mě jen otázka kvality výuky jednotlivých fakult, kateder, oborů. Neřekla bych, že klasické humanitní vědní obory ztratily zcela racionální základ, u historie, filologie, sociologie si takovou ztrátu ani nedovedu představit. A hlavně ono co je ve finále racionální? Vsadím se, že bych se s kardinálem i prezidentem zrovna v názoru na to rozcházela.
Jiný názorový tábor naopak tvrdí, že studium humanitních oborů vede žáky ke kritickému myšlení, flexibilitě a kreativitě. Vybavilo vás studium na FF UP takovou výzbrojí?
Ono je pro mě trochu těžké tohle posoudit, nedokážu úplně zpětně odhadnout, v čem jsem se při studiích zformovala sama nebo pomocí nějakých jiných vlivů, než byla škola, a v čem mi k tomu dopomohlo studium. Myslím, že to bylo předmět od předmětu vzhledem k jejich náplni různé, a taky samozřejmě vyučující od vyučujícího… V některých případech bych mohla říct, že ano. Asi hlavně v předmětech, kde jsem měla štěstí na vyučující, kteří byli shovívaví k tomu, že nejsem schopná se důkladně nabiflovat látku, ale podpořili mě v mé silnější stránce – analýze a interpretaci. V některých předmětech prostor pro kritické myšlení, flexibilitu a kreativitu nebyl vůbec. Ne všude je to vůbec možné (především v lingvistických předmětech), a někteří vyučující o to asi ani nestáli.
Olomoucké univerzitní prostředí je specifické vysokou koncentrací studentů, ve statisícovém městě jich v semestru pobývá až 25.000. Jak se vám v Olomouci žilo?
Olomouc je vážně moje srdcovka. Měla jsem možnost žít v ní asi šest let jako student, co na víkendy a zkouškové odjíždí, a pak první rok doktorátu jsem se do Olomouce přestěhovala zcela a našla si tam ke škole práci. A tehdy mě vlastně překvapilo, jak je centrum vylidněné úderem čtvrtečního odpoledne, a naplní se zase v pondělí. Možná je to ovlivněné tím, že jsem tam zažila ta studentská léta a domů jsem se mnohdy vracela nerada, ale to město na mě mělo vždycky blahodárný vliv, cítila jsem z něj přátelskou atmosféru, bylo mi v něm dobře se studenty i bez nich. Myslím, že se tam pořád něco děje, když se člověk zajímá a hledá, je tam spousta skvělých míst, kde se dá trávit čas. Jen po té pracovní stránce jsem v Olomouci neviděla pro sebe uplatnění. Vnímala jsem jako město, které mi může nabídnout mnohem víc, spíš Prahu.
Existuje něco, co byste své alma mater vytknula? Kde zpětně spatřujete rezervy, ať už s ohledem na studium samotné, komunikaci se studenty, organizaci apod.? Je něco, v čem Olomouc s Prahou nebo Brnem, dle vašeho názoru, nemůže soupeřit?
Nemám zkušenosti se studiem v Praze nebo Brně, takže nemůžu srovnávat. Pravda je, že se to asi všechno nedá házet jen na školu, podstatný je i přístup studenta a jeho samostudium. Přišlo mi, že někteří spolužáci trochu očekávali, že se jim všechno naservíruje, nadiktuje, oni se to nabiflují a o tom to celé je. Na druhou stranu přístup vyučujících byl opravdu různý, někteří měli dokonce ten dar, že mě díky nim bavil předmět, o který bych vzhledem k náplni valný zájem nejevila, jiní naopak předmět s velkým potenciálem trochu zmařili tím, že se nadiktovala látka, telefonní seznam autorů a děl, přečetl referát, nebyl zájem o různé interpretace, nebyl prostor zrovna na to kritické myšlení, chyběl jakýkoli přesah nebo širší kontext. Trochu takový středoškolský přístup. Pořád mi ale přijde, že to vyvážilo několik skvělých vyučujících, kteří na zkouškách nebazírovali na výčtech a přesných definicích, ale zajímalo je, jak o látce přemýšlím, a bylo to pro ně to klíčové. Já totiž vlastně nikdy nebyla tak úplně studijní typ, informace se mi vykuřují z hlavy, pokud je nedokážu plně pochopit nebo si je představit na praktických příkladech, zasazovat je do logických kontextů. Ale rozhodně můžu vyzdvihnout dvě věci. Po bakaláři jsem přešla na magisterské studium, které ten rok na bohemistice zrovna zavedlo moduly. Z pěti modulů, které fungovaly jako takové balíky čtyř předmětů zaměřených na konkrétní oblast (starší česká literatura, novější česká literatura, editorství a dva lingvistické moduly), jsem si ke zkoušce měla vybrat tři. Z nich se pak dělaly komisionální zkoušky, takové malé státnice, protože jste se neučili na jeden předmět, ale na čtyři naráz, a státnice samotné pak nespočívaly v tom, že se máte nabiflovat všechny okruhy a otázky všech předmětů, ale vybrali jste si téma, které vás zajímalo, a zpracovali ho jako projekt. Pak jste předstoupili před komisi se seznamem primární a sekundární literatury, řekli ve zkratce všechno, co o látce víte, a komise se vás pak ptala, na co chtěla. Mělo to z vás udělat vlastně odborníka na danou látku. Takový přístup mi přišel fantastický, zábavný a přesně jako něco, co rozvíjí samostatnost, flexibilitu, kritické myšlení. Druhou věcí je to, že lidi v Olomouci jsou prostě tak nějak hodnější než všude jinde, nevím, jestli tam dávají něco do vody nebo do vína, ale kdykoli jsem řešila něco se sekretářkou, tajemnicí, studijním oddělením, všichni se mi snažili vyjít vstříc a kolikrát udělali něco nad rámec vlastních povinností jen proto, že se chovali lidsky. Nevím, jestli mají takovou kliku i jinde.
Co byste vzkázala letošním maturantům, kteří se aktuálně rozhodují, čemu se věnovat v nadcházejících pěti, šesti letech?
Asi nic moc objevného. Aby si položili otázku, čemu se v životě opravdu chtějí věnovat a zda je k tomu potřeba vysokoškolské vzdělání. Aby si zároveň zjistili, jaké můžou mít v oboru uplatnění, kdyby jim nevyšlo to, o čem sní. Aby se neupínali k jedné univerzitě, absolvovali co nejvíc dnů otevřených dveří a ve finále si vybrali intuitivně to, co v nich zanechalo nejsilnější dojem. Protože intuice asi většinou funguje.
